Cesta do Dárdžilingu

Dárdžiling je dalším Indickým městem kontrastů, ovšem ne jen tak ledajakým. Jde o město křivolakých uzounkých uliček, strmých schodů, které často nikam nevedou. Město plné džípů, tůrujících své motory při proplétání se serpentinami města a přilehlých oblastí a snažících se v čím dál řidčím vzduchu uzmout kousek kyslíku pro sebe. Ale zejména je to město čaje a hlavně neskutečných výhledů na Himaláje!

Těšila jsem se sem, ale po prvních pár hodinách jsem v zoufalství chtěla hlavně domu.... Hned vysvětlím proč.

In the bus in Siliguri.
In the bus in Siliguri.

Se svým mužem jsme se úspěšně potkali na letišti v Dilí. Nízkonákladovou ailinkou jsme se dostali do Bagdogry a zde náš konkrétní plán končil. Chtěli jsme se nějak dostat do Dárdžilingu a pak dál do Sikkimu. Hned u východu z letiště se na nás sesypalo množství taxikářů = kam prej chceme jet. My vyškolení cestovatelé, jsme jen s mávnutím ruky prošli a hledali nějaké levnější taxi trochu dál až za parkovištěm. Někoho, kdo by nás prostě vzal do centra Bagdogry respektive Siligury, odkud jsme chtěli nějak chytit sdílenýho džípa do Dárdžilingu. Jaké bylo naše překvapení, že nikde v okolí žádní taxikáři, než ta skupina u východu z letiště nebyla. Tak jsme se vrátili a jeden asi taxikátřskej kápo, nám přidělil jednoho taxikáře. No na místní poměry celkem drahá cena, ale co už.

 

Nechali jsme se vysypat jen na Bagdogra Market. Což je jedna ulice plná hodně chudých obchůdků a nějakého toho občerstvení. Byli jsme tam jediní cizinci. Běloši s krosnama na zádech jako pěst na oko. Hledali jsme nějakou rikšu nebo tuktuk. Ale nikde nic. Upřímně byl problém se domluvit. Anglicky by sice měli umět, ale jednak indická angličtina je dost specifická a jednak jsme fakt byli v neturistickém městě a ještě k tomu na předměstí...no prostě jen jsme říkali Dárdžiling a džíp a u toho krčili rameny, jako že nevíme kudy. Což byla pravda.

 

Tam kde tahle ulice ústila na hlavní silnici plnou aut jsme se zevlujících mladíků opět ptali na Dárdžiling. Jeden hbytě vyskočil, vtrhnul se neohroženě do vozovky a přebíhajíc na druhou stranu mával na nás a současně na jeden autobus na druhé straně. Tak jsme běželi za ním, autobus zastavil, my se nasoukali dovnitř, řekli Dárdžiling a džíp, zaplatili asi 8 rupíí což jsou ani ne 4 koruny a za zvědavých pohledů všech cestujících jsme se vydali kamsi. 

 

Jízda místňáckým autobusem je záživná. Vypadá jak zmenšenina zájezdových autobusů. V zádu je normálně 5 sedaček - my jsme tam seděli 2 a 2 naše krosny a byli jsme tam fakt na těsno! Autobus stavil na svých zastávkách a možná i podle jídzního řádu. Každý kdo přišel se vmněstnal buď na některou z volných sedaček, nebo k řidiči, nebo si stoupnul. Pokud nastoupila starší osoba,  či žena, mladší či muž ji nechali sednou. Nicméně tak se nějak stalo, že já jsem jednu chvíli stála a vedle Přemka seděla vykulená babča. 

 

V autobuse chodil průvodčí, kterej měl perfektní přehled o tom kdo kam jede. Jednak kasíroval a jednak říkal lidem kdy maj vystoupit. Nám to taky po víc jak půl hodině řekl. Respektive ukázal že tohle je naše zastávka.

Tak jsme vystoupili a začali se ptát na Dárdžiling. Slavili jsme úspěch hned na podruhé. Opravdu nám autobus zastavil téměř před jednou zastávkou sdílených džípů.

 

malá odbočka - Sdílené džípy

O těch musím pojednat trochu podrobněji.

Sdílený džíp je jakási stará Lada, nebo Tata pro maximálně 10 lidí včetně řidiče. Obvyklé je, že jezdí narvaný až 15 indama/nepálcema. Nemají přesný jízdní řád. Řidič jede tehdy, když se auto naplní. Takže taky můžete půldne strávit zavřený v džípu a čekat jestli jako pojedete nebo co. Další možnost je prostě jít po cestě, která vede do vaší zamýšlené destinace a koukat jestli nějaký džíp nejede kolem. Pak stačí jen zamávat a naskočit. Bágly, nákupu a další věci se vozí na střeše. Pokud máte fajn řidiče, dokonce vám věci přikryjte plachtou a přiváže. Není to ale samozřejmost! Cestou si řidič i cestující ještě vyřiuzujou spoustu věcí jako třeba, nákup, vyzvednutí čehosi, odvezí něčeho někam... Takže už tak dlouhá cesta se může ještě dosti protáhnout. 

 

Ze Siliguri do Dárdžilingu to trvá od 3 do 7 hodin. Nám to trvalo 5 a půl. Měli jsme 2 pauzy na čůrání. Jedna spojená s večeří v nějakém zájezdním hostinci. 

 

Když jsme vyjížděli ze Siliguri asi kolem 1 hodiny, bylo nějakých 30 stupňů. Cestou největší liják. Ještě že jsme měli plachtu přes bágly. Do Dárdžilingu jsme dorazili se západem slunce a teploměr ukazoval necelých 14 stupňů. Už tady jsem čekala, že mi asi bude zima. Kór po 14 dnech strávených na pláži při minimálně 30 stupních.

 

pokračování o cestě do Dárdžilingu

Ukázali jsme řidiči na mapce kde jako asi bysme měli mít naše ubytování. Zamluvila jsem ho přes booking.com a mělo být u někoho doma.Řidič netušil přesně kde to je, vysadil nás někdě uprostřed města a řekl, respetive ukázal, že tady takhle jako nahoru pak jednou doprava, jednou doleva a tak za 15 minuž, že jsme tam.

 

Dárdžiling je postaven na strmých svazích, takže opravdu všude jsou schody a serpentiny. V noci téměr nikde v Indii pořádně nefunguje elektřina a což pak tady. Drápali jsme se do kopce, funěli pod tíhou krosen, v břiše nám kručelo, ale sledovali jsme stále svojí modrou tečku na Google Maps aplikaci v telefonu a s nadějí, že tady už to přece musí být, jsme pokračovali dál a dál.

 

Po 3 hodinách úplně vyčerpaní, ve tmě, v zimě, v zoufalství, jsem se zhroutila, na zápraží jednoho obchůdku. Googlu jsme přestali věřit už po hodině, jenže když se ptáte místních, tak ti vám většinou neřeknou, že neví, ale radši vás zavedou někam, kde si myslí, že by to mohlo být. Nemyslí to zle, ale já jsem všechny tyhle pomocníky z duše nenáviděla.

 

No a pak když jsem říkala, že už na to všechno kašlu a jdu do toho nejdražšího hotelu, se na nás usmálo štěstí. Majitel obchůdku měl dceru, která mluvila plyně anglicky. Zavolala na to číslo našeho domácího co bylo uvedeno na bookingu ze svého telefonu a telefon vyzváněl! My to zkoušeli celou dobu a nic. Bylo to nejspíš tím, že indický čísla fungují jen mezi sebou. Pokud máte cizí SIMku, nedovoláte se. Nicméně nikdo to nebral. To už se seběhla půlka ulice, všichni důležitě diskutovali, ukazovali, pokyvovali či kroutili hlavou. Sem tam někdo někam volal. My tam jen stáli a odevzdaně čekali.

 

Pak přišel jeden člověk a říká,že má ubytování v soukromí a že dřív měl i inzerát na bookingu a že je možné že patříme teda k němu. Ovšem číslo ani adresa nesouhlasili. Tak zas volali na všechny strany, a nakonec se ozval ten náš doopravdy zamluvenej domácí. Že je to nedaleko a že si pro nás přijde. Takže zábava pro místní skončila, když se vše vyřešilo a my u obchůdku osiřeli jen s jeho majitelem, který  mi v nepálštině vysvětloval jak je odtud krásný výhled na Himaláje. Ne že bych tomu rozuměla, ale doprovázel to výmluvnými gesty.

 

Po 20 minutách přišel domácí a prý nám zkoušel volat ale kvůli těm simkám jsme se nezkontaktovali. Nicméně odvedl nás domu. Já zmrzlá na kost jsem se těšila na horkou sprchu a teplou postel. Nic z toho se nekonalo. Pokoj jako všechny místnosti v Dárdžilingu byl studený jak koněpruská jeskyně. Voda sice teplá tekla, ale okno v koupelně nebylo zavírací, takže kosa jako blázen. Zálezla jsem do spacáku a doufala, že až se ráno probudím bude těch 30 stupňů jako v Goa.

 

Nebylo. 

 

Před 7 hodinou ráno nás vzbudilo naléhavé klepání na dveře. Vylézt z pěkně vyhřátého spacáčku nebylo vůbec příjemné. Za dveřmi stál rozesmátý domácí s konvičkou a hrnky a začal nám servírovat čaj. Kromě hotelů se nám to pak stalo vždy a všude. V 7 ráno nás budili čajem. Ať žije Dárdžiling.

In the bus.
In the bus.
Waiting for departure in the shared offroad
Waiting for departure in the shared offroad
Čekáme až si nás vyzvedne náš domácí. Waiting for our host.
Čekáme až si nás vyzvedne náš domácí. Waiting for our host.
Wake up tee.
Wake up tee.
Snídaně na terásce před dveřmi našeho pokoje.
Snídaně na terásce před dveřmi našeho pokoje.

Write a comment

Comments: 0